EU a Afrika

Vztah mezi Evropskou unií a zeměmi Afriky, Karibiku a Pacifiku (African, Caribbean and Pacific countries, ACP) v oblasti rozvojové spolupráce má své kořeny již na konci 50. let v části IV Římské smlouvy z roku 1957. Tato spolupráce neměla kodifikovanou podobu. Počátkem 60.let získaly původní kolonie nezávislost, ale projevily zájem ve spolupráci pokračovat. Výsledkem bylo podepsání dohody z Yaoundé v roce 1963 (v platnost v roce 1964), která vstoupila v platnost na pět let (v roce 1969 byla platnost obnovena – Yaoundé II).

Počátkem 70. let se vytváří ACP. Podnětem je přidružení některých dalších afrických zemí a také vstup Velké Británie do Evropského hospodářského společenství (EHS, 1958-93, vzniklo pro podporu ekonomické integrace, nahrazeno EU) a z toho plynoucí rozšíření kooperujících zemí o některé státy Commonwealthu. Navzdory tomu spolupráce odrážela především zájmy vyspělých zemí a nebylo dosaženo výraznějších úspěchů v rozvoji zemí ACP. Ropná krize v roce 1973 zasáhla jak EHS tak státy ACP a zbrzdila tak další rozvoj vzájemných vztahů.

V následující letech byla spolupráce mezi oběma uskupeními upravena dohodami z Lomé (Lomé I-IV) a revizí poslední z nich (1995). V tomto období narůstá počet zemí ACP, v roce 1985 dosáhl už počtu 66 a paralelně s tím tyto země získávají silnější pozici vůči zemím EHS. Už v Lomé I je termín asociace nahrazen termínem partnerství. Ve finanční oblasti narůstá násobně objem prostředků v EDF a ty jsou určeny nejen na pokračující industrializaci a rozvoj infrastruktury, ale také na podporu regionální a subregionální integrace. V průběhu 80. let se začíná klást více důraz na ekologické aspekty a trvale udržitelný rozvoj.

Lomé I a II zavádějí tzv. stabilizační mechanismy STABEX, respektive SYSMIN. Jedná se o opatření na kompenzaci výkyvů cen hlavních exportních komodit zemí ACP. Přesto se situace rozvojových zemí a hlavně afrických států výrazně nezlepšuje, a to nejen kvůli nepříznivé mezinárodně politické situaci, nepříznivým klimatickým podmínkám a zhoršující se ekologické situaci. Zdůrazňuje se stále silněji ekologický aspekt rozvoje zemí ACP a také se koncem 80. let začíná více klást důraz na otázky lidských práv, postavení žen a princip nediskriminace.

Dohoda Lomé IV uzavřená původně na deset let byla v roce 1995 revidována především v důsledku nevyhovujících Programů strukturálních reforem (Structural Adjustment Programs, SAPs). Dále se prohlubuje institucionalizace spolupráce mezi EHS a ACP (existuje Rada, Výbor i Parlamentní shromáždění). Až Maastrichtská smlouva z roku 1992 zavádí termín rozvojová spolupráce a také Evropská unie; partnerství ACP-EHS se mění na ACP-EU. Objem prostředků v rámci 8. European Development Fund (EDF) už dosáhů 13,1 mld. EUR (2. EDF pro první dohodu z Yaoundé disponoval 730 miliony EUR). V 90. letech roste na jedné straně tlak  na prosazování demokratických principů v partnerských zemích, ale na druhé straně také na aktivnější roli zemí ACP při vytváření strategií pro jejich rozvoj. Vyjádřením tohoto trendu jsou tzv. Country Strategic Papers (CSP), tedy programy rozvoje jednotlivých zemí, a Regional Strategic Papers (RSP), dokumenty definující obecnější rozvoj regionů. Evropská unie zdůrazňuje diverzifikaci oblastí spolupráce a jejich rozšíření a zároveň s tím tlačí na zvýšení efektivity při nakládání s finančními prostředky. Revidovaná dohoda z Lomé již obsahovala i politickou spolupráci – otázky bezpečnostní a zahraniční politiky a také klade důraz na regionální rozměr kooperace, přičemž zachovává snahu o respektování specifik jednotlivých zemí.

V roce 2000 byla v beninském hlavním městě Cotonou podepsána nová smlouva – Dohoda z Cotonou (v platnost vstoupila v roce 2003), která má platit dvacet let. Jednání o této dohodě byla započata již o dva roky dříve a během nich se byl akcentován politický dialog, význam organizací občanské společnosti v rozvojové spolupráci, dodržování lidských práv, uplatňování demokratických principů a problematika korupce. Jednou z hlavních změn oproti minulým dohodám je zrušení stabilizačních mechanismů STABEX a SYSMIN. Další je pak zrušení preferenčního režimu, který stanovovaly dohody z Lomé, ale který byl v rozporu s pravidly Světové obchodní organizace (World Trade Organization, WTO). Nadále se i podle posledních jednání předpokládá, že preferenční systém zůstane zachován jen pro nejchudší země ACP. 9. EDF ruší opatření, podle kterého bylo možné převádět nevyčerpané prostředky do následujících rozvojových fondů. Největší část prostředků z 9. EDF šla na makroekonomické politiky a sociální služby, na dopravu a na budování institucionálních kapacit.

V roce 2005 byla dohoda z Cotonou poprvé revidována (druhá revize začala během českého předsednictví EU a byla skončena v roce 2010). Současně s tím byl spuštěn 10. EDF, pro který vyčlenily členské země EU na rozvoj ACP skoro 23 mld. EUR. V rámci revidované dohody z Cotonou bylo předpokládáno uzavírání nových preferenčních dohod mezi regionálními uskupeními ACP a EU; jedná se o tzv. Dohody o ekonomickém partnerství (Economic Partnership Agreements, EPAs). Tyto nové dohody by zároveň měly podporovat regionální integraci.

V institucionální rovině je spolupráce mezi zeměmi EU a skupinou států ACP zajištěna Rada ministrů (ACP-EU Council of Ministers), která je hlavním politickým orgánem s rozhodovací pravomocí, Společným parlamentním shromážděním (Joint Parliamentary Assembly, J.P.A.), které je hlavní diskusní platformou a další shromáždění se bude konat 13. – 15. června 2016 v Windhoeku (Namibie), Výborem velvyslanců (ACP-EU Committee of Ambassadors), podpůrným orgánem Rady, a Sekretariátem ACP (ACP Secretariat), který je hlavním administrativním orgánem.

Nejintenzivnější partnerství má Evropská unie v současnosti se zeměmi afrického kontinentu. V prosinci roku 2007 na II. summitu EU – Afrika v Lisabonu byla přijata Společná strategie EU – Afrika. Tento akční plán poprvé zahrnuje celý africký kontinent, nejen země subsaharské Afriky jako doposud, a stanovuje na roky 2008 – 2010 osm tzv. strategických partnerství. Tato společná strategie zdůrazňuje roli občanské společnosti a jejího dalšího posilování, ostatních nevládních subjektů a národních parlamentů. Zároveň předpokládá intenzivní dialog na všech úrovních veřejné správy. Výzvami pro obě strany zůstává vytvoření expertních skupin k jednotlivým tématům Akčního plánu a také větší zapojení organizací občanské společnosti. Tato společná strategie zastřešuje politický rámec definující bilaterální vztahy.

The Africa-EU Strategic Partnership je formální kanál který koordinuje africko-evropskou spolupráci. Je založen právě na Strategii Evropa-Afrika, přijaté na druhém summitu v roce 2007  a v současném Plánu 2014-2017 je stanoveno 5 prioritních oblastí spolupráce, které byly schváleny na 4. summitu. Čtvrtý EU-Africa summit se konal 2.-3. dubna 2014 v Bruselu a účastnilo se ho více než 60 evropských afrických představitelů a celkem 90 delegací, kteří se sešli, aby diskutovali o budoucích vztazích EU a Afriky a posílili vztahy mezi kontinenty. Tématem bylo „Investování do lidí, prosperita a mír“. Oblasti spolupráce dle Plánu pro EU-africké vztahy (2014-2017) jsou: Mír a bezpečnost, Demokracie, řádná správa věcí veřejných a lidská práva, Lidský rozvoj, Udržitelný a inkluzivní rozvoj a růst, kontinentální integrace, Globální a vyvstávající problémy.

Summity ACP jsou nejvyším orgánem ACP skupiny a definují její politickou orientaci. První ACP summit se konal v Gabonu v roce 1997. Poslední již 8. ACP summit hlav států a vlád se konal od 30. 5. – 1. 6. 2016 v Papui-Nové Guinei. ACP skupina sestává ze 78 států, z nichž všechny kromě Cuby, jsou vázány k EU dohodou z Cotonu. Jedná se o 48 států z Afrického kontinentu, 16 z Karibiku a 16 z Pacifiku. Tématem posledního summitu bylo „Formování ACP skupiny k výzvám udržitelného rozvoje“ a jeho prioritami udržitelný rozvoj lidí, posílení role ACP skupiny v celosvětové správě a rozvoji, mír, bezpečnost a stabilita jako základní elementy udržitelného rozvoje, zaměření na malé a střední podnikání. Zástupci summitu se shodli, že se budou snažit učinněji přispívat ke globální rozvojové agendě a podniknout konkrétní kroky k plnění Cílů udržitelného rozvoje. Představitelé dále zdůraznili propojení migrace a rozvoje.

Zdroje

  • Austrian EU-Platform of Development NGOs. (2007). Understanding EU Development Cooperation. Vienna.
  • Exnerová, V. (ed.). (2005). Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člověk v tísni, společnost při ČT, o.p.s.
  • Adamcová, L. a kol. (2006) Úvod do rozvojových studií. Praha: Oeconomica.
  • http://www.europarl.europa.eu

Kontakt

České fórum pro rozvojovou spolupráci Vladislavova 1460/12, 110 00 Praha 1

  1. +420 222 522 480
  2. info@fors.cz
  3. IČ 71010114

Sdílejte tuto stránku

Kalendář akcí

Přihlaste se k odběru novinek

Prosím, doplňte číslici (Ochrana proti SPAMu)
+ 5 = jedenáct